Svatá Anežka Česká - světice s moudrostí panovnice.

31.01.2011 17:07
Svatá Anežka Česká - světice s moudrostí panovnice.
 
      Někdy během roku 1211, ani historici dnes nevědí přesně kdy, se českému králi Přemyslovi I.Otakarovi a jeho choti Konstancii Uherské narodila dcera
Anežka Přemyslovna, později řečená Česká. Zhruba prvních 20 let jejího života bylo ve znamení střídající se klášterní výchovy u cisterciaček a premonstrátek se souběžným, vždy však nenaplněným zasnubováním. Již v kolébce to bylo s polským knížetem Konrádem, který náhle zemřel. O pár let později se synem císaře Fridricha II., Jindřichem Štaufským. To zase zrušil císař a zaslíbil syna dceři Anežština vychovatele, vévody Leopolda Babenberského, Markétě. Následovalo zasnoubení s anglickým králem Jindřichem III.Plantagenetem, opět zrušené. Když se Jindřich Štaufský vrátil počátkem 30.let k původní nabídce, postavila si hrdá Anežka hlavu a odmítla ho. To však již bylo po smrti jejího vlivného otce a bratr Václav I. vyslovil souhlas s jejím rozhodnutím pro duchovní dráhu.
       Především klášterní výchova, ale zřejmě též uražená hrdost stále odmítané české princezny vedli tuto krásnou, chytrou a vzdělanou mladou ženu k danému rozhodnutí. V té době se seznámila s učením svých souběžníků, Svatého Františka z Assisi (? 1181-1226) a jeho učednice Sv.Kláry (1194-1253).
Díky nim, se Sv.Klárou prý byly dokonce přítelkyně, se orientovala na chudý františkánský řád. Za pomoci bratra Václava založila na Starém městě pražském klášter, řečený pak Na Františku a pro jeho ženskou část se stala matkou představenou. Sama se však nechala titulovat jako starší sestra. Spolu se svou matkou Konstancií (zakladatelkou tišnovského kláštera cisterciaček) položila základy jediného původního českého rytířského a špitálního řádu - Křížovníků s červenou hvězdou (zřejmě mezi léty 1233-1237). Tato duchovní činnost byla zaměřená na aktivity špitální, charitativní a zřejmě i vzdělávací, což jí vyneslo příslušnou autoritu a úctu všech vrstev a společenských skupin obyvatelstva, znásobující královský původ světice.
      Na myšlení inteligentní ženy však zřejmě měly vliv i činy a osudy hned čtyř českých králů. Otce Přemysla I.Otakara (1197-1230), bratra Václava I.(1230-1253), synovce Přemysla II.Otakara (1253-1278) a prasynovce Václava II.( narozeného 1271 a vládnoucího 1283-1305). Každý z nich do jejího života vstoupil v jiné fázi jejího věku, všichni byli mocnými králi s rozdílnými politickými cíli a v odlišných podmínkách.
      Zatím co otec důrazně vůči ní uplatňoval svou rodičovskou vůli, pak bratr a synovec ji milovali a vážili si jejích rad a zřejmě využívali i jejích diplomatických schopností a styků. Ty vůči nim uplatnila dost odlišně. Tvrdě se zastala bratra Václava proti jeho odbojnému synovi Přemyslu Otakarovi. Tohoto synovce pak zase všestranně podporovala proti jeho hlavnímu vnějšímu odpůrci Rudolfovi I.Habsburskému a zřejmě i proti intrikaření českých velmožů, zvláště pak Vítkovců. Po Přemyslově smrti na Moravském poli roku 1278 zůstala v Praze a snažila se proti zvůli cizáků, především markraběte Oty Braniborského, chránit vdovu Kunhutu, malého kralevice Václava a princeznu Kunhutu. A to až do své smrti roku 1282.
       Dožila se na tehdejší dobu požehnaného věku 71 let, vyplněných především množstvím duchovních i světských dobrých počinů a skutků, za které si zaslouží být zařazována mezi naše domácí světice a patronky. Cesta k jejímu blahořečení, koncem 19.století, byla dlouhá a strrastiplná. Nepřály tomu ani vnější a vnitřní politické a společenské poměry. Nejinak tomu bylo, i když mnohem kratší dobu, na cestě k jejímu svatořečení. To uskutečnil ve vatikánské  bazilice Svatého Petra až slovanský Svatý otec, Jan Pavel II., 12.listopadu 1989. Bezprostředně po tom následovaly v naší vlasti zásadní politické změny, trvající dodnes. I když z pohledu nás, monarchistů, zdaleka ještě ne ty nejzásadnější...!!!
   
                                                     Dr. Luděk Šubert